Stručná informace o němčině
Němčina je západogermánský jazyk a hovoří jí přibližně 120 mil. lidí na celém světě. V Evropě je z hlediska počtu rodilých mluvčích němčina s 91,5 mil. mluvčími druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině.
Píše se latinkou se spřežkovým pravopisem. Zvláštností je, že podstatná jména se píší velkými počátečními písmeny. Poslední reforma pravopisu proběhla v roce 1998.
Rozšíření
Němčina je úředním jazykem v:
- Německu (80 mil. mluv.)
- Rakousku (7,9 mil. mluv.)
- Lichtenštejnsku (31 tis. mluv.).
- Švýcarsku (4,3 mil. mluv.) – spolu s francouzštinou, italštinou a rétorománštinou
- Lucembursku (270 tis. mluv.) – spolu s lucemburštinou a francouzštinou
- Belgii v regionu Eupen-St. Vith (110 tis. mluv.) spolu s úředními jazyky nizozemštinou a francouzštinou
- Itálii v Jižním Tyrolsku (260 tis. mluv.)
Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i na území dnešního Česka.
Německy dále hovoří menšiny ve:
- Francii (1,5 mil. mluvčích) – Alsasko a Lotrinsko
- Dánsku (25 tis. mluvčích) – region Severní Šlesvicko
- Rumunsku (380 tis. mluvčích)
- Maďarsku (200 tis. mluvčích)
- Polsku (500 tis. mluvčích)
- SNS (1,9 mil.) – Povolží, Kazachstán
- USA (200 tis. mluvčích) – zejména v Pensylvánii
- Kanadě (560 tis. mluvčích)
- Brazílii (1,5 mil. mluvčích)
- Argentině (400 tis. mluvčích)
- Austrálii (135 tis. mluvčích)
- Namibii (25 tis. mluvčích) – do r. 1989 regionální úřední jazyk
- Jihoafrické republice (60 tis. mluvčích)
- Česku (několik tisíc nebo desítek tisíc, podle odhadu)
Historie
Spisovná němčina se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.
V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:
- prehistorické – germánské (5. – 8. století)
- stará horní němčina (8. století – 1050)
- střední horní němčina (1050 – 1350)
- raná nová horní němčina (1350 – 1650)
- nová horní němčina (1650 – současnost)
