Polština

Pokud potřebujete překlad z/do polštiny, jsme připraveni poskytnout Vám nejlepší polské lingvisty pro Vaši libovolnou potřebu překladů z/do polštiny.

Nabízíme pro Vás kvalitně, spolehlivě, diskrétně, rychle a za rozumnou cenu překlady z/do polštiny:

  • Zpracování odborné technické dokumentace (bez příplatků)
  • Překlady rozsáhlých dokumentací, manuálů, nabídek a tenderů v krátkých termínech
  • Překlad běžných textů
  • Lokalizace softwaru a webových stránek
  • Propagační materiály, prezentace, výroční zprávy
  • Vedení obchodní korespondence v uvedených jazycích
  • Korektury hotových textů, přepisy, OCR služby,
  • Konsekutivní tlumočení
  • Doprovodné tlumočení
  • Překlady rodilými mluvčími
  • Soudní ověřování dokumentů
  • PC zpracování dle Vašich požadavků (Word 2000, Excel atd..)

Stručná informace o polštině

Polština patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština. Náleží tedy také mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), neproběhla zde žádná velká jazyková čistka.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích jiných států s polskou menšinou – v Česku, na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln v uplynulých 200 letech se lze setkat s polštinou prakticky všude.

Polská abeceda

V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechno má stejnou délku. Přízvuk je většinou na předposlední slabice, což působí dojmem, jako by se předposlední slabika vyslovovala déle. Příklad: kwadratowy – kvadratóvy (čtvercový).

Nosové samohlásky

  • ą – o[n], někdy skoro jako ou. Příklad: mąka – mo[n]ka (mouka), z mamą – z mamo[u] (s mámou)
  • ę – e[n]. Příklad: węgiel – we[n]giel (uhlí, uhlík)

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti hodně liší. Měkké i je opravdu měkké a tvrdé y je opravdu tvrdé. Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

Samohláska ó se čte jako u, není opravdu žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Čárka neoznačuje délku samohlásky. Písmeno ó má takovou funkci jako české ů. Příklad: wóz – vuz (vůz)

Polské ł se vyslovuje jako anglické w. Příklad: ławka – uavka (lavice), łąka – uo[n]ka (louka). Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: laska (hůl, štangle salámu, hovorově o holce – buchta) x łaska (milost, laskavost).

V polštině jsou tři řady sykavek. Naše obvyklé c, s, z, pak měkké ć, ś, ź a tvrdé sz, cz, ż, do kterých můžeme zahrnout i rz (viz dále). Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, kdežto ty tvrdé přední částí jazyka.
České č, š, ž je tvrdostí mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami a také jazyk je v poloze mezi oběma polohami při výslovnosti polských hlásek. Pokud za písmenky c, s, z následuje i, pak se z nich stávají sykavky měkké. Polské rz se ve výslovnosti nijak neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż. Občas se místo tečkovaného ż píše přeškrtnuté z.

Příklady: morze (moře) se vyslovuje naprosto stejně jako może (může). Pasztet (paštika), ślina (slina), miecz (meč), mieć (mít), zima – źima (zima), wysikać się – vyśikać śje[n] (vyčůrat se).

Polské ń se vyslovuje jako české ň.

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe v podstatě neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji ch zvučně, kdežto h nezvučně.

V psané polštině nevystupuje v jinde než ve slovech cizího původu. Všude se používá w, které se ve výslovnosti neliší od českého v. Při hláskování se v hláskuje německy fau a w jako vu.

Hlásky r a l nejsou jako v češtině slabikotvorné, takže třeba místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr, nebo dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa.

Ve spisovné polštině funguje jako vykání zvláštní forma, kdy se obracíte ke svému partnerovi ve třetí osobě jednotného čísla plus slovo pan nebo pani. Kdyby se mělo formulovat něco podobného v češtině, tak by to znělo asi takto: Mohl by mi pán říci, kde je tady nějaká hospoda? Zvláštní variantou je tykání-vykání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jako i řidiči, kteří si chtějí něco tzv. vyříkat, například, kdo měl dát přednost. Takový dialog by mohl vypadat takto: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

SLUŽBY

Objednat služby překladatelské agentury pro překlad z/do polštiny je možné na stránce objednávka nebo vyplněním kontaktního formuláře v kontaktech.