je západogermánský jazyk, kterým hovoří jako svou mateřštinou nebo kulturním jazykem asi 24 milionů lidí na celém světě. Někdy se používá nepřesné označení holandština, které může označovat i dialekty provincií Severní a Jižní Holandsko. Vlámština je naproti tomu souhrnný pojem pro mluvenou nizozemštinu ve Vlámsku. Pro spisovnou nizozemštinu existuje jednotná norma. Základem jazyka bylo hornofranské nářečí (dolní němčina), ze kterého se tento jazyk vyvíjel již před 12. stol. V lexikologii i morfologii má hodně společných znaků s němčinou, liší se od ní ale zejména ve výslovnosti a pravopisu.
Rozšíření:
Nizozemštinou se hovoří:
V Jižní Africe se z nizozemštiny vyvinul samostatný jazyk, afrikánština. Oba jazyky jsou dodnes do značné míry vzájemně srozumitelné.
Historie:
Předpokládá se, že nizozemština začala vznikat někdy kolem roku 700 z různých dialektů existujících na území Nizozemska, zejména dolnofranského původu. Standardizační proces začal ve středověku pod vlivem burgundského vévodského dvora v Dijonu (a od roku 1477 v Bruselu).
Nejstarší známý text je věta „Hebban olla vogala nestas hagunnan, hinase ic enda tu, wat unbidan we nu“ („Všichni ptáci si již dělají hnízda, kromě mne a tebe, na co čekáme?“) Napsal ji vlámský mnich v klášteře v anglickém Rochesteru.
Zpočátku byla nejvlivnější nářečí z Flander a Brabantu. V roce 1618 byl sestaven překlad Bible, a aby mu mohli rozumět obyvatelé celé země, byl napsán v nově vytvořeném jednotném jazyce. Ten obsahoval prvky mnoha nářečí, ale jeho jádro tvoří dialekty z Holandska.
V zásadě lze nářečí rozdělit do dvou skupin, nizozemská a vlámská. Vlámština se vyslovuje jemněji, měkčeji a nizozemština ze severu zní Vlámům tvrdě až arogantně. Vlámština má také větší tendenci k využívání starší slovní zásoby.
