je přirozený jazyk patřící mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština, kašubština a lužická srbština. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských.
Rozšíření:
Odhaduje se, že polský jazyk je mateřským jazykem asi 44 milionů lidí.
Polština je blízká češtině podobně jako obě lužické srbštiny nebo kašubština, ale méně než slovenština.
Nejblíže polštině je však nářečí „po naszymu“, které vychází ze staropolštiny. Jde o živý jazyk používaný na východě ČR, v regionu Těšínské Slezsko. Neznalými turisty Těšínska je toto nářečí pro nápadnou podobu polštině často mylně považováno za samotnou polštinu.
Historie:
V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala mnoho slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům.