Překlady do běloruštiny

Běloruština

je východoslovanský jazyk, příbuzný polštině, ukrajinštině a ruštině. Od všech se v mnoha rysech liší.

Rozšíření:

  • Podle sčítání obyvatelstva v Bělorusku v roce 1999 prohlásilo běloruštinu za tzv. rodný (mateřský) jazyk kolem 7 miliónů osob (74 % obyvatelstva státu), ale za „jazyk, kterým obvykle hovoří doma“ jen asi 3,5 milionu (37 % obyvatelstva).
  • Běloruštinou se dále mluví nebo píše ve východní části Polska a v diaspoře v zemích bývalého SSSR, v USA a jinde.
  • Počet uživatelů tohoto jazyka mimo území bývalého Sovětského svazu je odhadován na 1 milión.
  • V Bělorusku je běloruština od roku 1990 státním jazykem a od referenda v roce 1995, resp. od roku 1998, kdy byla podle výsledků referenda změněna ústava, sdílí tento status s ruštinou.
  • Výsledkem je dominantní užívání ruštiny ve všech sférách společenského života s výjimkou národní literatury, částečně hudby a národní kultury všeobecně; v omezené míře ji užívají i státní orgány a povinně je vyučována ve školách jako předmět, v menšině škol je užívána i jako jazyk vyučovací, převažuje však ruština.
  •  Naopak velmi rozšířena je běloruština mezi běloruskou politickou opozicí a na Internetu.

Historie:

Počátky spisovné běloruštiny se kladou do 16. století, kdy se ve Velkoknížectví litevském používal jako úřední tzv. „ruský“ jazyk, obsahující regionalismy z Vilna (dnešního Vilniusu v Litvě) a oblasti na jihovýchod od něj (v dnešním Bělorusku). Tento „ruský“ jazyk Velkoknížectví litevského je v Bělorusku pojmenováván jako „staroběloruština“ (na Ukrajině jako „staroukrajinština“).

V 17. století začala na území dnešního Běloruska dominovat v písemné komunikaci polština, udržovala se církevní slovanština. Novodobý běloruský spisovný jazyk vznikal během 19. století, ovšem na základě nářečí a bez návaznosti na „staroběloruský“ jazyk.

První kodifikační prací v jazykovědném slova smyslu je „Běloruská gramatika pro školy“ (1918) z pera běloruského jazykovědce Branislava Taraškieviče, která fixovala („kodifikovala“) spisovnou normu a byla předlohou pro jazykové učebnice běloruštiny.

Ve 20. letech 20. století, v souvislosti se sovětskou politikou „korenizaciji“ (rozvoje národních kultur a ekonomik), nastalo příznivé období pro spisovnou běloruštinu, jak pro její status, tak pro dopracování její struktury a slovní zásoby pro potřeby dané doby. Toto tzv. obrození (adradženně) běloruštiny a běloruské kultury však bylo zastaveno na začátku 30. let po změně Stalinovy politiky nasměrované na eliminaci regionálních (národních) mocenských elit. Mnoho lidí, kteří se zasloužili o rozvoj běloruského jazyka a kultury, bylo posláno do vyhnanství nebo popraveno.
S výjimkou krátkého období nacistické okupace za druhé světové války se běloruština jen obtížně prosazuje vedle ruštiny, která má převahu zejména ve městech.

Ke zlepšení postavení běloruštiny došlo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu, jehož důsledkem byl mj. vznik nezávislého Běloruska (1991), a to tím, že nabyla statusu státního jazyka (zákonem z roku 1990). Ruština si nicméně i nadále drží v Bělorusku silnou pozici, což souvisí s politikou prezidenta Lukašenka, orientovanou na sovětské (tj. ruskojazyčné) politické, společenské a kulturní modely.
V průběhu druhé poloviny 20. století až dodnes (2006) se postupně jazykově rusifikuje běloruský venkov, který byl donedávna považován jazykovědci za hlavní sociální bázi mluvené běloruštiny. Osud běloruštiny coby běžného komunikačního prostředku tak pro nejbližší desetiletí stále není jistý.


Máte poptávku nebo jen dotaz?
Napište nám, obratem se ozveme.