Překlady do čínštiny

Čínština

Čínština je orientální jazyk, kterým se mluví v Číně, na Tchaj-wanu a v čínských komunitách v zahraničí. Obecným označením čínština se rozumí mandarínština. Podle dnes rozšířeného názoru čínština není jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7, podle sedmi velkých dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný. V čínském jazykovém prostředí dosud neexistuje přísný a jednoznačný standard. Určitý standard nacházíme ve sdělovacích prostředcích, v ústech některých intelektuálů, částečně ve školách. Pojem Mandarin Chinese (mandarínština), který označuje tento standard, je dnes v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese (současná standardní čínština), čínsky putonghua. Z gramatického hlediska je tento standard jazykem založeným na vzorových dílech napsaných stylem baihua, z fonetického hlediska se jedná o jazyk založený na pekingském dialektu, z územního hlediska ho pak můžeme označit za jazyk severu. Standardní jazyk na Taiwanu se nazývá čínsky guoyu a byl přivezen v roce 1949 z pevninské Číny.

Typologická charakteristika

Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik:

  • Izolující jazyk
    – využívá k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě především dva prostředky: (1) slovosled a (2) gramatická slova. Jednotlivá slova nemění svůj tvar jako ve flektivních jazycích (např. v češtině)
  • Slabičný jazyk
    – kryje se hranice morfému s hranicí slabiky. Pojmem morfém, čínsky 语素 (yǔsù), se zde označuje nejmenší jazyková jednotka, která spojuje rovinu významovou a rovinu výrazovou a je nedělitelná na další jednotky, které by měly význam a výslovnost. Až na pár výjimek si nelze představit hlásku, která by byla realizovatelná mimo slabiku.
  • Tónový jazyk
    – každá slabika je realizována v určitém tónu (=hlasová melodie, doprovázející výslovnost celé slabiky). Tón nese význam a je neoddělitelnou součástí slabiky.

Historie:

Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho: (1) stará čínština (polovina 2. tisíciletí př.n.l. – 3./4. stol. n.l.) (2) střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.) (3) nová čínština (13. stol. – 19. stol.) (4) současná čínština (1919 – současnost).

Čínské znakové písmo

Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn.

Čínský znak v sobě nese výslovnost i význam. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice, často i jednomu slovu. Může se stát, že jeden znak má více čtení. Naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam zůstává stále stejný, proto se číňané z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže. Znak se často skládá z více součástek. Často (v 90% případů) se znaky skládají z tzv. fonetika (součástka, která určuje výslovnost) a tzv. radikálu (součástka, která určuje význam). Někdy mohou znaky také přímo zobrazovat věc, kterou označují (např slunce, měsíc, strom apod.).

V dnešní době existují dvě varianty čínských znaků: (1) zjednodušené, které se používají v pevninské Číně a v Singapuru a (2) složité (tradiční), které se používají na Taiwanu, v Hongkongu a v zahraničních čínských komunitách. Zjednodušené znaky byly zavedeny po reformě čínského znakového písma ve 20. století.

Máte poptávku nebo jen dotaz?
Napište nám, obratem se ozveme.