Překlady do řečtiny

Řečtina

řecký (jazyk), nebo-li řečtina je indoevropský jazyk. Novořečtina čili současná řečtina se přímo vyvinula ze starořečtiny. Řečtina tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny a vedle aramejštiny a čínštiny je jazykem s nejdelší zachovanou literární tradicí.

Rozšíření:

• autochtonní obyvatelstvo především v Řecku, na Kypru a v částech Turecka,
• a dále v některých emigračních zemích, jako je Austrálie, Spojené státy, Kanada aj.

Historie:

Nejstarším jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí (dosud nerozluštěného) lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michal Ventris, pokračovali J. Chadwick a Antotnín Bartoněk.

Další podoba řečtiny pochází z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka.

Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla řečtina své klasické verze. Neexistuje však jednotná podoba, starořečtina je spoluvytvářena jednotlivými dialekty. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:

• Dórové → dórština (sborová lyrika)
• Attičané → attičtina (tragédie, fil., politologická próza)
• Iónové → ionština (epika, historiografická próza)
• Aiolové → aiolština

Moderní (nová) řečtina (novořečtina) má své počátky v řečtině období helénistického, kdy na základě hlavně antického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa.

Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době (3. století př. n. l. – 3. století n. l.) ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický, zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky se začaly vyslovovat jednoslabičně. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (řada časů se u sloves vyjadřuje opisy, ve skloňování dochází k redukci pádů atd.).

Tyto tendence zesílily zejména po 6. století, kdy se řečtina v mnohonárodnostní byzantské říši stala nejen jazykem kultury, jako dosud, ale také jazykem církve a úředním jazykem, který zcela vytlačil latinu. Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes všechny vlivy okolního světa a přes všechny své vnitřní obměny zůstala podstata slovního fondu řečtiny až do současnosti nezměněna.

Máte poptávku nebo jen dotaz?
Napište nám, obratem se ozveme.