Ukrajinský jazyk neboli ukrajinština (zastarale maloruština, rusínština) je východoslovanský jazyk, náležící mezi slovanské jazyky, tj. do rodiny tzv. indoevropských jazyků, jehož hlubším studiem se zabývá filologicky zaměřený obor, zvaný ukrajinistika. Po jazykové stránce je nejvíce příbuzný s běloruštinou, poté s polštinou a slovenštinou. Vyvinula se z východních nářečí praslovanštiny.
Rozšíření:
Ukrajinština je úředním jazykem druhého největšího evropského státu Ukrajiny.
Nářečí přecházejí plynule do polštiny a běloruštiny. Za nářečí ukrajinštiny bývá často pokládána také rusínština, podle jiných je to však samostatný jazyk. Zvláštním jevem je tzv. suržyk, smíšený jazyk s převážně ukrajinskou gramatikou a výslovností, silně ovlivněný ruskou slovní zásobou. V oblasti západního Polesí se ukrajinština smísila s běloruštinou a tím vznikl nový jazyk- západní polesština.
Historie:
Od 10. století se na ukrajinském území (Kyjevská Rus) spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ukrajinština pronikala do církevních textů od 16. století, o století později už lze hovořit o spisovném jazyku. V 19. století se rozvíjela ukrajinská literatura, čerpající z lidové slovesnosti.
V 19. století a na začátku 20. století byla označována ruskými i ukrajinskými autory termínem maloruština nebo maloruské nářečí. Název vycházel z koncepce např. A. I. Sobolenského, S. K. Buliče a částečně N. S. Trubeckého, podle které jsou ukrajinské jazyky jen nářečím ruského jazyka.
Filozofové a slavisté už v druhé polovině 19. století považovali ukrajinštinu za samostatný jazyk (Vladimir Ivanovič Dal, Pavlo Hnatovyč Žyteckyj, Fedir Jevhenovyč Korš, Alexej Alexandrovič Šachmatov, Pavel Jozef Šafárik, Franc Miklošič).
Po událostech, spojených s tzv. anexí Krymu Ruskou federací, byl v první polovině roku 2017 Nejvyšší radou Ukrajiny přijat zákon, výrazně omezující užívání ruštiny v ukrajinské celostátní, místy i regionální televizi ve prospěch ukrajinštiny.
