(neboli kastilština) je jeden z nejrozšířenějších světových jazyků. Spadá do kategorie románských jazyků.
Rozšíření:
Historie:
Jazyky Pyrenejského poloostrova se většinou vyvinuly z lidové latiny římských provincií Hispania Citerior a Hispania Ulterior. Po vpádu Arabů v 8. století se ustavily dva regiony s odlišným jazykovým vývojem: jižní Al-Andalus hovořil dialekty ovlivněnými arabštinou, které jsou shrnovány pod pojem mozarabština, zatímco na křesťanském severu, ovlivněném gótskou kulturou, se kromě kastilštiny postupně vyvinula katalánština, asturština, aragonština a galicijština.
Původní kastilský dialekt vznikal v raném středověku v oblasti mezi Burgosem a Kantábrií, ovlivňován jednak arabštinou od jihu, jednak baskičtinouod severovýchodu. Po celém poloostrově se rozšířil díky reconquistě. V 15. století, během procesu sjednocení španělských království, vydal Antonio de Nebrija v Salamance svůj spis Grammatica. Jde o první pojednání o kastilské gramatice a zároveň o první gramatiku vulgárního (lidového) jazyka v Evropě. Nejstarším textem v kastilštině jsou pak Glosas Emilianenses, sepsané baskickými mnichy.
Od doby vlády Karla I. v 16. století je pro kastilštinu používán častěji název španělština (jakožto jazyk, jímž se domluví všichni obyvatelé sjednocených španělských království).